V místnosti sedí lékař, sestra sociální pracovník a supervizor.
LÉKAŘ MUDr. Adam Houska (dále L): "V paliativní péči se často setkáváme s emotivně velmi náročnými situacemi a proto je dobré pro členy paliativního týmu organizovat pravidelné supervize, které vytvoří bezpečný prostor pro reflexi a sdílení obtížných situací, které jsme v práci zažili. Umožňují členům týmu potřebnou psychohygienu."
Průběh supervize týmu:
SUPERVIZOR (dále S): „Já vás vítám. Zajímalo by mě, jaké téma máme na dnešek přichystáno, o čem se budeme bavit.“
SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Mgr. Jiří Krejčí (dále SP): „Děkuji, já to mám dneska bez tématu.“
ZDRAVOTNÍ SESTRA Mgr. Jana Oktábcová (dále ZS): „Já nemám zpracované téma: pan Krejčí. Mluvila jsem o tom s kolegy z týmů a stále to nedokážu zpracovat.“
L: „Já se k tomu připojuji, s tím synem od pana Krejčího jsem měl taky vlastně takový dva nepříjemný výstupy, tak budu rád, když to tady probereme.“
S: „Dobře, takže jestli můžu poprosit vás, jako zdravotní sestru, jestli nám to nějak přiblížíte.“
ZS: „Pan Krejčí, jako pacient, pro mě bylo úplně všechno v pořádku. Nevím, kde se stala chyba, s tou rodinou jsem komunikovala opakovaně s různými se členy rodiny. Myslím si, že o pacienta jsme se postavili krásně, ale prostě mám pocit, že jsem tam někde selhala, že tam něco bylo špatně. Nevím, jestli jsem to dřív neměla jakoby přehodit na kolegyni. Nebo prostě kde se stala ta chyba. Protože opakovaně jsme se to snažili komunikovat, ale prostě mám pocit nějakého konfliktu v tom, nebo že to nebylo úplně dobře odvedené, že jsem něco mohla udělat jinak.“
L: „Mě přišlo, že vlastně největší problém byl s tím synem, který měl prostě úplně nerealistická očekávání od toho, co v tuhle chvíli mu tady v nemocnici můžeme nabídnout. A mám pocit, že se nám nepodařilo úplně se dostat k tomu co je za tím. Jaké obavy jsou vlastně za tím. Když jsme se o to pokoušeli, on prostě nás k sobě nepustil. To si myslím, že byl ten problém a že jsme furt konfliktně postavení. I když jsme se snažili ten konflikt nějak jakoby rozumně řešit tak se to furt vracelo a pak jsme uspořádali to rodinné setkání, které vedl Jirka. Tak to vypadalo, že se to trošku posunulo, ale vlastně druhý den jsem měl pocit, že to je zase to samé.“
SP: „Ta rodinná konference dopadla docela dobře, vypadalo to, že jsme se docela shodli. Měl jsem pocit, že rodina tomu rozumí. Teď už jsou v lůžkovém hospici, a když opouštěli nemocnici, vypadali docela spokojení, že to probíhalo dobře, což mě překvapilo po tom, co jsme řešili. Adame, mě by zajímalo, co to v tobě vyvolávalo?“
L: „Tak jakoby opakovaně vlastně jsme se snažili mluvit o tom, co má smysl a co nemá, tak možná největší problém byl, že vždycky jsem měl pocit, že už jsme jako na stejné úrovni že už o tý věci přemýšlíme stejně a druhý den to bylo zase od začátku. Že vlastně se to jakoby nikam neposunulo.“
SP: „Že je to trochu frustrující.“
ZS: „Za mě, já mám vyloženě pocit prostě jakoby zmaru, že jsem někde selhala. Že to nebyla dobře odvedená práce. Nevím, kde se ta chyba stala, protože když jakoby s nima komunikuji a mám pocit, že to někam vede a druhý den, co druhý den, možná za dvě hodiny je to zase zpátky, tak prostě mám pocit, že možná jsem já nebyla ta správná, opravdu tam měla jít kolegyně, nebo prostě nevím, kdy byla ta chyba, jestli to bylo ve mně nebo jestli nastavit pravidla, že když prostě mám pocit, že tohle, tak od toho mám jít pryč. Nemám z toho rozhodně dobrý pocit.“
L: „ Je pravda, že čas od času se takovýhle pacient nebo příbuzný vyskytne, kdy vlastně se nám nedaří se sjednotit a přišlo by mi škoda, kdyby jsme se na tom vlastně rozkládaly. Věnovali jsme jim hodně energie a máme pocit, že ten efekt jako by nebyl dostatečný. I když vlastně byl. Pacient je v hospicu je dobře zajištěný a zbytek té rodiny jsem měl pocit, že to nějakým způsobem vlastně přijal dobře.“
SP: „Já teď přemýšlím, co jiného bychom mohli dělat do budoucna, kdybychom začali cítit něco podobného. A kdybychom měli podobný ty pacientů.“
L: „Mě přijde, že možná by pomohlo si včas říct, že to prostě je příbuzný nebo pacient, kde máme tyto obtíže a věnovat mu nějakou speciální pozornost a i nám. Dřív reflektovat, že se tam dostáváme do nepříjemných situací. Pak už jsem vůbec tam na ten pokoj taky nechtěl chodit, když jsem viděl, že on tam je na návštěvě, tak jsem tam vůbec nechtěl jít a úplně podvědomě jsem od toho šel pryč. Nějak to vlastně chce včas říct, že je tady takový problém a být připravený, že to s námi může takhle vzbuzovat takové emoce.“
ZS: „To mě uklidňuje, že to nezamávalo jen se mnou, že v tom nejsem sama.“ (všichni se smějí)
SP: „Já se s nima moc v kontaktu nebyl, ale vidím, že to pro vás byl velký diskomfort.“
S: „Důležité je, že se dokážete o tom, jako tým, bavit, komunikujete spolu o těch pocitech a emocích, což je strašně důležité a že se za ty emoce nestydíte. A že dojdete k poučení a postupům, jak pokračovat v dalších fázích a v dalších případech. Což si myslím, že je velmi cenné a důležité.“
L: "Takto vytvořený bezpečný prostor pro otevřenou komunikaci a sdílení emocí a hledání společných řešení snižuje riziko syndromu vyhoření, zvyšuje motivaci k práci a vede k dalšímu profesnímu rozvoji členů týmu."