LÉKAŘ MUDr. Adam Houska (dále L): "I při sdělování závažné zprávy je vhodná týmová spolupráce. Umožňuje nám komplexnější podporu pacienta a jeho blízkých během rozhovoru, zároveň i lepší předávání informací a lepší koordinaci péče."
V místnosti sedí lékař, sestra a pacient, kterému bylo sdělena ošetřujícím lékařem závažná zpráva o jeho zdravotním stavu. Pacient je velmi skleslý a zmatený:
ZDRAVOTNÍ SESTRA Mgr. Jana Oktábcová (dále ZS): „Pane doktore, pan Vomáčka k nám přišel z onkologie. Pane Vomáčko, co vám řekli, když vás k nám posílali?“
Pacient pan Vomáčka (dále P): „V podstatě mi řekli, že ten nádor se rozšiřuje, asi v játrech a plicích a dali mi kontakt na vás.“
ZS: „Jak tomu rozumíte, že se rozšiřuje?“
P: „Asi tomu rozumím tak, že léčba přestala fungovat a nevím, co dál. Moc tomu nerozumím.“ (sklesle, smutně)
L: „Pane Vomáčko, je to tak, jak říkáte. Bohužel i přes tu léčbu, kterou jste dostával, přes tu onkologickou léčbu, přes tu chemoterapii se ten nádor rozšířil do dalších orgánů do plic a do jater v tuhle chvíli. V tuhle chvíli další onkologická léčba by vám pravděpodobně víc přitížila, než pomohla. Proto se paní doktorka na onkologii rozhodla tu onkologickou léčbu ukončit. (citlivě) Já bych si moc přál, abych měl pro vás lepší zprávu. (krátká odmlka, pacient nemá daleko k pláči, napije se) Vidím, že to je pro vás teď hodně těžký. Z čeho máte teď největší obavy, co se vám honí hlavou?“
P: „Takže, co bude dál? Je nějaká šance? Další postup…jestli je nějaká šance, nějaký postup…“
L: „Vidím, že máte velké obavy z toho, jak se ta nemoc bude vyvíjet a co teďka dál.“
P: „Co budu muset teď zařizovat. Musím se se všema rozloučit, musím něco zařizovat, já teď asi budu…nevím…tak asi budu muset pokusit všechno zvládnout, ale chtěl jsem se vás zeptat, jestli budu trpět bolestmi.“ (nervózně a roztěkaně)
L: „Vidím, že máte velké obavy z bolestí. To vás můžu ujistit, že v dnešní době máme spoustu prostředků, jak bolesti u tohohle onemocnění tišit.“
P: (otírá si oči) „Dobře, a je nutné, abych zůstal v nemocnici, nebo můžu být s rodinou?“ (klidnějším hlasem)
L: „Pane Vomáčko, určitě teď uděláme další plán podle toho, co je pro vás důležité. V nemocnici určitě teď být nemusíte a můžeme se dát dohadovat o tom, co v tuhle chvíli by pro vás bylo důležité.“
P: „Kolik mám času?“
L: „To je určitě hrozně důležitá otázka, ptáte se, jak se to onemocnění bude teďka vyvíjet a kolik času je před vámi? Nemůžu to říct přesně, ale u pacientů v téhle fázi nemoci, je to prognóza obvykle v řádu týdnů maximálně měsíců. (pacient si dává hlavu do dlaní) Vidím, že to je teď pro vás velkej šok. Že jste takovou informaci nečekal. (chvilka ticha) Já vám, že jste toho do teďka zvládal vlastně velmi dobře, tu vaší těžkou nemoc. Pane Vomáčko, my vám můžeme se spoustu věcí pomoci. Tak jestli souhlasíte, tak bychom teď zkusil udělat takový plán na další dny a týdny a říct si co je možné.“
ZS: „Pane Vomáčko, jste na to sám? Mluvil jste o nějaké rodině, se kterou potřebujete urovnat vztahy. Budete mít někoho, kdo by vás v tom podpořil?“
P: „Určitě, manželka a děti“
ZS: (vlídně a mile hovoří na pacienta) „My jsme tady pro vás, budete chodit k nám do ambulance, budeme povídat o vašich potížích. O tom, co vás bolí, jestli máte nějaké potíže se spaním, s jídlem, pitím, se zažíváním a zkusíme vás provést. Jestli budete chtít, můžete přijít s rodinou, můžete vzít manželku, můžete vzít přátelé, nebo koho byste tu chtěl mít sebou.“
P: „Asi nejvíc lidí.“ (všichni se zasmějí)
ZS: „Tak to nějak zkusíme vymyslet.“
P: „Teď se budou připravovat taky na konec…dobře“
ZS: „Co se vám teď honí hlavou? Na co myslíte?“
P: „Strašně moc… taková beznaděj… taková smůla… životní“
ZS: „Pane Vomáčko, abychom tomu společně porozuměli, byla bych ráda, kdybychom si společně shrnuli, na čem jsme se společně dohodli a jestli byste to dokázal říct pár větami.“
P: „Jo, dobře. Takže léčba další není možná, musím se připravit na konec svého života, urovnat vztahy a rozloučit se se všema.“
ZS: „Když budete potřebovat, jsme na telefonu, dám vám kontakt na nás, můžeme spolu mluvit klidně dneska, domluvit si termín do ambulance a jestli budete chtít za týden, za čtrnáct dnů, podle toho, jak se budete cítit.“
P: „Dobře, děkuji.“
ZS, L: „Díky“
L: "Pro práci s emocemi jsme během tohoto rozhovoru používali protokolu NURSE, který shrnuje některé základní techniky, které můžeme při práci s emotivním pacientem využít.
N, jako „name it“ pojmenování emocí. U „understand“ jako vyjádření pochopení pro emoce. R jako „respekt“ vyjádření respektu k tomu, co pacient prožívá, jakým způsobem situaci zvládá. S jako „support“, vyjádření podpory a E jako „explore“ další prozkoumávání emocí, doptávání a hledání skrytých emocí, které třeba navrch navenek se neprojeví."