LÉKAŘ (dále L): "V následující scénce se setkáváme znovu s rodinou naše pacienty. Tentokrát je situace zdravotní dramatičtěji jiná - medicínsky, protože se dostáváme do situace orgánových selhávání, pacientka je dušná, má velké potíže z hlediska kvality života na úrovni úzkosti strachu, ale i bolestí. Výrazně se zhoršilo polykání. Pořád jsme na stejném nemocniční oddělení a to, co jsme si řekli v první scénce, nebo v prvním setkání s naší rodinou, tak samozřejmě pořád platí. Jenom je potřeba si připustit a uvědomit, že je věci jednou řečené, když se situace reálně změní, to znamená, reálně se posunuje a horší stav pacienta, se na ten úrovní psychiky našich rodinných příslušníků umění taky. A že bychom na to měli být schopni reagovat. To druhé setkání vlastně o tom, abychom si potvrdili, že jsme pořád na stejné platformě na stejné lodi, že si uvědomujeme tu realitu, a že ty role, možná se trošičku začínají posouvat, měnit. Víc potřebujeme podporovat ne jenom pacientku, ale i rodinu. Rodina to, doufejme, bude schopná a ochotna přijmout. A my jim, doufejme, vytvoříme takový prostor takovou platformu, aby si zároveň v tom mohli tu roli sami určit, aby si mohli učit, co je vlastně pro mě důležité a tím pádem nám dali najevo, jak je vlastně máme podporovat."
L: „Dobrý den, paní Vráblová.“
PRVNÍ DCERA (dále D1)„Dobrý den, pane doktore.“
DRUHÁ DCERA (dále D2) „Dobrý den.“
L: „Jste byly za maminkou? Byly jste se podívat, že? Ta situace není dobrá, kvůli tomu jsem vám ráno volal. Všechny ty špatné scénáře se naplnily, pravděpodobně plicní embolie, masivní srdeční selhávání, porucha funkce činnosti mozku, vlastně stav na úrovni skoro komatu. Já musím říct, že teď je bohužel pravda, že maminka se dostala do fáze, které nemůžeme říct jinak, než umírání. Že je opravdu v závěru svého života. Je mi to moc líto, že vám takové věci musím říkat. “
D1: „Dej mi prosím kapesník.“ (pláče a otírá si oči kapesníkem)
L: „Můžu se na něco zeptat?“
D2: „Sestru to strašně vzalo.“
D1: „Víte, já jsem si myslela, že jsem silnější.“
L: „Ona je to maminka, já myslím, že to není o síle, ale tom…silná jste, silné jste obě. Ten způsob, jak jste s mámou chtěly pomoct. Jsem se chtěl zeptat, měl jsem informaci, že uvažujete o převzetí maminky, případně domů.“
D2: „Já bych si vzala dlouhodobé ošetřovné. Já se můžu uvolnit z práce. A Eva by mi pomáhala. My bychom to chtěly. My ji máme rády. Ona si to hrozně přála, zemřít doma. Ona nechtěla být v nemocnici a prosila nás, ať jí vezmeme domů.“
ZDRAVOTNÍ SESTRA (dále ZS): „To je nádherný, jste úžasné.“
D2: „Mě pomůže i manžel a my to nějak zvládneme. Máme takovou širší rodinou a manželé to pochopí.“
L: „Já musím říct, že to nezažívám zdaleka každý den, že i při tak těžkých zprávách, které jsem si tady spolu sdělili, dva tři dny zpátky. Aby dokázala rodina takové zprávy zpracovat, jak jste to udělaly vy. Tím pomáháte ne jenom nám a té spolupráci naší, ale i mámě. To bezpochyby. A myslím si, že i sobě. Musím upřímně říct, že nevím, jestli se to úplně podaří. Ta situace maminčina je taková, že ten současný stav, dnes, vlastně už po poledni, téměř odpoledne, i dneska se může vyvinout do závěru života maminky. Bavili jsme se o tom s paní vrchní, ona přišla s takovým návrhem.“
ZS: „Existuje možnost domácí hospicové péče. Bylo by možné, že by maminka byla doma. Ale vlastně měla jakousi mobilní nemocnici, že ona by nemusela ležet tady. Vlastně ten mobilní tým by tu pomyslnou mobilní nemocnici donesl k vám domů.“ A do té doby, než se to podařilo zajistit, tak by byla možnost zajistit samostatný pokoj, že byste u maminky mohly být, podle toho, jak vy byste potřebovaly. Jak byste chtěli. Přijdete večer, ráno… Měly byste vlastně otevřené dveře, kdykoliv byste potřebovali, můžete tam s ní trávit ten čas. Být vedle ní.“
L: „Nejsme na to úplně připravení, to přiznávám, na našem standardním interním oddělení, ale zrovna ta možnost je. Musím připustit, že jsme to probírali tady se sestřičkami a ošetřující lékařkou v týmu. Došli jsme k názoru, že, jestli to takhle vnímáte, možnost aktuálně máme, takže bychom vám to rádi nabídli. Neberte to jako nutnost, vůbec ne, rozhodněte se úplně svobodně.“
D2: „Já bych tu mámu chtěla domů.“
L: „Paní Vráblová, teď, myslím kdybychom se o tom měli bavit teď, odpoledne, já musím říct, že ta situace je tak dramatická, že jsme zvažovali před chvílí přesun na JIP kvůli stabilizaci životních funkcí. Právě proto, že mamka je tak křehká právě proto, že si už myslíme, že to nepůjde, ten stav stabilizovat. Rozhodli jsme se, že jí zatím necháme tady na oddělení. Já mám, musím se přiznat, obavu, že ten převoz by mohl přímo skončit úmrtím.“
D2: „Je nějaká naděje?“
ZS: „Můžu vám říct, ze své sesterské zkušenosti. Ona vás bude vnímat do poslední chvíle. Když s ní budete, když jí chytnete za ruku, když na ní promluvíte a ona o vás bude vědět. Ona třeba nebude mít sílu, aby vám odpověděla, nebo nebude mít sílu, aby se na vás dívala. Ale bude o vás vědět. To je moje zkušenost. Vím, že to takhle děti prožívají.“
D1: „Myslíte, že to opravdu tak je?“
ZS: „Já jsem o tom vnitřně přesvědčená.“
L: „Máme zkušenost, i osobní, že to zažíváme s dalšími pacienty a jejich rodinami.“
ZS: „Vnímám to, že je to důležitý ne jenom pro tu vaši mámu, ale vnímám, že je to strašně důležité i pro vás.“
L: „Víte, pokud je pro vás opravdu silně důležité, aby mamka byla doma, i za cenu toho, že by mohla umřít, při tom převozu…dneska, můžeme o tom hovořit.“
D1: „To mi zas připadá, jako hrozný“
L: „Ale pokud, já se přiznám…lidsky, když se na to podívám, tak mě taky přijde, že bychom měli v tuto chvíli…tak nějak možná té nemoci, té vyšší moci dát prostor do zítřka ráno. Dát vám prostor k tomu doprovázení u nás. Pokud ten stav se ustálí natolik, že maminka půjde domů. Že to zvládne, při tom převozu bude mít aspoň trochu dojem, že budete moct využít toho nastavení domácí hospicové péče.
Paní vrchní komunikovala s domácím hospicem. Oni by se s vámi dneska na to téma rádi společně sešli. Tady kolegové. Můžeme to takhle realizovat… určitě. Jestli souhlasíte s tímhle postupem.„
ZS: „Co vy byste rády?“
D1: „Být u tý mámy.“
L: „To vám umožníme, určitě. Ani nevíte, jak jste úžasné. Tím přístupem. Možná vám to teď přijde, že se celý svět bortí, ale to jste nemohly ovlivnit, to se stalo zdravotně s maminkou, to se prostě stalo. “
D2: „A tady se nic nezanedbalo, v nemocnici?“
L: „V nemocnici…člověk to nikdy nedokáže vyloučit, ani v pozici vedoucího doktora, nebo vrchní sestry. Ale musím připustit, že jsme ten tým sledovali velmi pečlivě, že jsme u toho byli i sami individuálně. A já nemůžu říci, že jsem sám zaznamenal. Zdravotnicky že by se dalo udělat jinak. Platí pořád to, co jsem si popisovali v tom prvním rozhovoru závažnosti toho stavu. A dokonce bych to posunul zpátky směrem k vám domů. Ten třeba půl rok zpátky. Ano, třeba kdyby tady existovala nějaká pravidelná návštěvní služba, pacient byl sledovaný, možná že by tam některé věci byly vidět dřív. Lékařem, ale těžko vámi. Víte, co je hlavní, že se to nedalo ovlivnit.“
D1: „Pane doktore, myslíte, že jsme něco zanedbali?“
L: „Právě se to nedalo nijak ovlivnit, nezanedbali, vůbec nic. Dokonce, když jste mě tady začala, minule, jestli si to dobře vzpomínám říkat, jak maminka byla aktivní, jak ten život jste vnímaly, jak prožívala s radostí..určitou, byť měla nějaké potíže.“
D2: „Ona byla ráda.“
L: „O čem to vlastně ve skutečnosti je. Svým způsobem, medicína by bohužel před tím třeba půl rokem nepomohla natolik, že jsme tu ve fázi úplně vymazali. Možná by jsme jí o něco oddálili, to připouštím, ale ne jeho kroky. Možná o nějaký měsíc. Je otázka, jestli pro ní ta kvalita života, v tu chvíli byla taková, aby, jak vy říkáte, ten život žila ráda.
Je to těžké, o tomhle hovořit. Takhle po válce, každej je generál. Já myslím, že důležitý je, že vy zcela jednoznačně dáváte najevo, že tu mamku máte rádi, že chcete podpořit ten způsob, jak jste zpracovaly to situaci je úžasný. Jestli se k tomu stavíte tak, jak se k tomu stavíte, že jí vlastně chcete doprovodit, že do toho chcete investovat sami ten svůj cit a emoce, vždyť to je krásný.“
D2: „A má bolesti?“
L: „Ne, je zajištěná léky, nebojte se.“
D2: „A nemá žízeň? Že jsem viděla, že jenom leží spí dva dny nepila.“
L: „To její tělo vnímá úplně jinak, než to vaše, nebo moje. Bohužel už ani neumí pracovat s tekutinami ten obrovský nedostatek bílkovin, kdybychom se teď pustili vlastně ty tekutiny uměle, třeba žíly infuzí, to skončí všechno na plicícht a tekutina a ona by se jenom dusila, tou tekutinou.“
D2: „No ale pak těžko dýchá, tak je to tak hrozně bolestivý se na ní podívat, a vidět jí. Je to furt naše máma.“ (lékař s účasní pohladí obě dcery pacientky)
L: „Prosím vás, my vás v tom nenecháme. Ani jednu, ani druhou. Bereme to úplně vážně, že jsme teď takový vaši parťáci, abychom vás podpořili. Na sestřičky se můžete obrátit. Ona vás paní vrchní uvede za maminkou. Trošku to tam zorganizuje na pokoji, aby jste tam měly určitou podporu pro vás. Děkuju za to, já to předám i lékařům na službu. Budeme se vám v tomhle věnovat. Jo?“
ZS: „My vás v tom podpoříme strašně rádi, protože to největší, co teď vaše maminka může dostat je právě ta vaše láska. A v tom mi vás nahradit nedokážeme. Nemůžeme.“
L: „Ona vás bude vnímat, věřte mi. Můžete na ní mluvit, myslím, že i to můžete udělat. Můžeme očekávat, že budou i nepříjemné projevy. Chrčivé dýchání…třeba. Věřte mi, že ona už to tolik vnímat nebude.“
D2: „Nebolí jí to?“
L: „Ne ne ne. Spíš to bude tak, že to spíš pro vás bude náročné vnímat. Umíme to trošku ztlumit. Budeme s tím určitě pracovat. Nebojte. Jo?
D1: „Děkujeme moc“
L: „Ti co děkuji, jsme my.. spíš. Tak jo, dík vám.“
D1 a D2: „děkujeme pane doktore, děkujeme. Děkujeme, sestřičko“
ZS: „Kdykoliv můžete zazvonit na ten zadeček, když budete u maminky v pokoji. Vždycky přijdeme.„
D1: „Děkujeme sestřičko. Moc děkuji, pane doktore. A nezlobte se.“
L: „Za co? Za ten můj prvotní takovej výlev. Chápejte, je to moje máma.“
L: „Já jsem slyšel vaší sestry, že jste měli těžkou zkušenost tatínkem, tady v nemocnici. Tohle člověk dokáže pochopit lidsky, Nebojte se.“
D1: „Děkuji“
L: „Nashledanou“ (podávají si ruce a loučí se)
L: „Medicína je o emocích. Vždycky je vždycky bude. Spíš je otázka, jak je přijmeme, jestliže jsme schopni a ochotni přijmout. Život v závěru života je o emocích. Unikátní život člověka, který prožil 80 let a něco té společnosti dal. Myslím, že si zaslouží, aby jsme se mu věnovali lidsky, ne jenom medicínsky, ale i lidsky. A navíc i v této scénce, není nahraná, je určitě ze skutečného života. Je vidět, že ten náš přístup, nás zdravotníků jisté nemocnici. Byť třeba to prostředí není jako lůžkový hospic, nebo není takový, jak bychom si představovali, může hodně. A můžou ovlivnit právě to, co je úplně klíčové a to znamená to přijetí na straně rodiny a jejich možnost vůbec tím životem zvednout hlavu a jít potom dál. A to je v podstatě setkání nebo nás zdravotníků, když se setkáváme s rodinou."