Paliativa.cz

Obsah videa - Podpora pro děti poskytovaná skrz rodiče

Psycholog: "Vy jste naposled při tom našem setkání končila větou, že byste potřebovala poradit a zorientovat se s dětma a jak vlastně tu situaci s tatínkem řešit nebo jak by ji měli znát a vědět. Můžete mi o tom říct víc? Jak jste to myslela nebo co je za tou otázkou schované?"

Paní Petrová:  "Asi…. Já totiž vůbec prostě nevím, mám strašný strach to říct dětem, co se teď odehrává. Mám hrozný strach jim to říct."

Psycholog: "Takže dětem je 4 a 7, jenom abych si to připomněla správně. A děti vědí, že tatínek je hodně nemocný, že je vážně nemocný nebo jaké mají kolem toho informace?"

Paní Petrová: "Tak ta sedmiletá ví, že je táta hodně nemocný, o tom jsme si povídali skrze pohádky Erbena a tak. A ten čtyřletý - tak ten to moc nechápe, tomu jsem se to snažila popsat skrz obrázky…. Tam to jde hůř."

Psycholog: "Mě přijde strašně hezké, jak teď říkáte, že jste na to holčičku připravovala přes ty pohádky. Můžeme se pak podívat, jak to udělat, když bychom potřebovali ty informace ještě trochu posunout. Ono se to dělá i s tím čtyřletým stejným způsobem. Ale moje první otázka je, jestli, jak to máte vlastně vy sama v sobě jako maminka, jestli máte pocit, že děti by tuhle informaci měli mít, nebo když si představíte, že vlastně by se stala situace …"

Paní Petrová: "Já si hlavně myslím, že by měli mít tatínka.  A vlastně nevím, jak .. se mám já … vlastně vyrovnávat, že je prostě něco o to připravuje."

Psycholog: "Hm, že jedna věc je, jak se s tím vyrovnat vůbec jako maminka, že ten tatínek v nějakém horizontu možná nebude a odejde dřív, než by vychoval děti do té dospělosti a druhá věc je……. (pohlédne na hodinky). A já teď jenom hlídám čas, protože já se teď rozhoduji, jestli je důležitější teď dát podporu těm emocím, anebo jestli můžeme teď přejít jenom k těm technickým krokům ohledně dětí. Nevím, co byste teď víc uvítala a potřebovala."

Paní Petrová: "Já bych asi potřebovala nějak vědět, jak se jim to říká. Jestli se jim to má říct, (nešťastně) jsem teď v sobě zmatená. Nevím, jak se k tomu postavit."

Psycholog: "Paní Petrová, já zkusím teďka v tom čase, který teď máme, být co nejvíce otevřená, zároveň, kdyby něco bylo přes vaši čáru, že jdeme moc rychle, klidně to zpomalte. První někdy ten rozhodovací krok je se podívat, jestli vlastně si umíte představit, že pro vaše děti tak, jak je znáte vy jako maminka nejlíp, je jednodušší, že můžou dostat šanci k loučení a k šanci k blízkosti, aby potom, když by tatínek odešel, tak to nebyla moc velká vlastně díra a velký šok. Anebo jestli tak jak znáte děti, tak je pro mě jednodušší, že si teď žiji ten život nějak jednoduše bez těch informací, a když tatínek odejde, tak prostě to budete muset nějak zvládnout a přežít. Jaká varianta těchhle dvou představ je pro vás tak, jak ty děti znáte, přesnější a možnější."

Paní Petrová: "Asi mě tam nějak…….já nevím, jestli je to správně nebo dobře……., ale mě tam zní to loučení."

Psycholog: "Moje zkušenost z rodin, které prochází touhle situaci je, že tady neexistuje nic, co je dobře nebo špatně. Je to forma pomoci nebo péče, nemá pravidla a ty pravidla neseme my jako rodiče v kontaktu s dětmi a my - nebo vy dva jako partneři. Takže pokud vám z ní dobře jako loučení, můžete následovat svůj dobrý instinkt. A pak je ale dobré udělat ty kroky připraveně a vědomě, abyste i vy jako maminka mohla být připravená na reakci a vědět co s tím. Když se zpátky vrátíme k té pohádce, tak někdy se takhle malé děti - zvlášť čtyřletí - připravují přes pohádky, kdy můžete říct pohádku, která není vůbec známá, na kterou nemáme vázánu žádnou emoci. Takže vybereme zvířátko, které je hodně neutrální, například jezevec. A můžu vyprávět o mamince jezevci a tatínkovi jezevcovi, kteří měli dvě jezevčátka. A ti žili spokojeně a hezky pod velkým dubem. A tak, jak život šel, tak jednoho dne se stalo, že veverka přišla a říkala: „Jezevec je nemocný“. A od té doby zůstal ležet v postýlce. A přišel Jelen a říká: „Jezevec je nemocný tak, že možná za chvíli půjde do sluníčka“. „Co to je do sluníčka?“, ptala se jezevčátka. A takhle vlastně rozvíjet ten příběh. Ale to, co tam je důležitý, není dát zprávu, že tatínek zemře. Ale je důležité, jak si ten společný čas užít. A je důležité říct, co potom společný čas bude, jak spolu udržet dobře kontakt. To znamená: někdy děti mají rádi představu, že tatínek je ve sluníčku a kdykoli je sluníčko, tak se na ně směje. Jiná rodina má koncept spirituality, že rodiče jsou andílci a hlídají je. Někdy máme úplně obyčejný lidský kontakt, že když se podívám do zrcadla, tak vidím tatínka ve svých očích. Takže tohle je něco, co pak můžeme spolu pomalinku detailně propracovat."

 


URL adresa: http://www.paliativa.cz/videa/komunikace-spolecne-rozhodovani/obsah-videa-podpora-pro-deti-poskytovana-skrz-rodice
Operační program zaměstnanost Ministerstvo zdravotnictví ČR